Pochmurná neděle

21. dubna 2017 v 20:33 | Knihomolka |  Povídky
-------
Budapešť, 1968
Kolemjdoucí se ustrašeně zastavovali a zírali do oken vysoké budovy. Tam stál muž, šedesátník prošedivělými vlasy, a s prázdným výrazem hleděl na dlažbu pod sebou. Netrvalo dlouho a on skočil... Pád přežil, to si ještě stihl uvědomit, a když se pak probral na nemocničním lůžku nemohl uvěřit, že je stále naživu. Nechtěl tu být, neměl na to sílu. Všechnu mu ji sebrali, všechnu si ji sebral on sám. Kde vzít nějakou navíc? A proč nad tím stále přemýšlet? A tak se u jeho postele zjevila záhadná postava, která ho zasvětila do dávného tajemství světa.
O několik hodin později tělo tohoto nešťastníka zabíralo pryčnu v márnici a s namodralou jizvou po uškrcení drátem čekalo na spočinutí v náruči milované matky země.
Psal se rok 1968, byl zrovna leden a v ulicích Budapeště padal sníh. Ve Vietnamu se stále válčilo, v nepříliš vzdáleném Československu se schylovalo k Pražskému jaru. Svět běžel dál svým vražedným tempem, aniž by jej další smrt jakkoli vyburcovala. Snad jen několik duší chytlo za srdce, když se v novinách v černé kronice dozvědělo o smutném osudu umělce.
Kolikrát ještě zazní ta slova, plná bolesti? V kolika obměnách? Kolik lidí svým srdcem rozhodlo o tom to všechno skončit? Kolik lidí se bude modlit a zapálí svíčku? Ale nebožtík si to nepřeje, nechce, aby nad ním plakali, ale aby věděli, že odešel rád...
 

"Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek."

27. února 2017 v 20:29 | Knihomolka |  Střípky filozofie

E. M. Remarque - Čas žít, čas umírat



"Od jisté doby už nic nevím. Dřív bylo všechno jasné, ale teď je všechno zmatené. Chtěl bych usnout a probudit se v nějaké jiné době. Ale tak snadné to člověk nemá. Začal jsem přemýšlet zatraceně pozdě. Nejsem na to moc hrdý."

Dobrý člověk, říkal si. Ale byl Alfons dobrým člověkem i pro učitele matematiky Burmeistera, kterého poslal do koncetráku? Každý byl pravděpodobně pro někoho dobrým člověkem. A pro druhého pravým opakem.

"Jak je černé," řekla a ukázala na město. "Jako vyhořelý uhelný důl."
"Nedívej se tam. Otoč se. Tam je to jiné."
Lavička stála na samém vrcholku pahorku, který se na opačné straně zvolna svažoval - do polí, k polním cestám, ozářeným měsícem, k topolovým alejím, k věži venkovského kostelíka a dál k lesu a modrým horám na obzoru. "Tam je veškerý mír světa," řekl Graeber.
"Jednoduché, co?"
"Jednoduché, když to člověk svede, otočit se a přestat myslet na to druhé."
"To se člověk naučí brzo."
"Naučil ses to?"
"Jistěže," přitakal Graeber. "Jinak bych už nežil."
"Přála bych si to taky umět."
"Už dávno to umíš. Náš život na to dbá. Bere si rezervy, kde může. A ve chvíli nebezpečí nezná slabost ani sentimentalitu."

Já jsem, já jsem, já jsem...

7. února 2017 v 22:28 | Knihomolka |  Střípky filozofie



POD SKLENĚNÝM ZVONEM


"Připadala jsem si strašlivě nehybná a prázdná, asi jako oko uragánu, když se tupě pohybuje vpřed, zatímco kolem něj se všechno vaří."

"To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho."

"Co bys chtěla dělat, až skončíš?"
"Vlastně nevím," slyšela jsem se, jak říkám. To mě zarazilo, protože sotva jsem to vyslovila, pochopila jsem, že je to pravda.
Znělo to jako pravda a já ji poznala, tak jako poznáte nějakého jinak bezvýrazného člověka, který se vám celou věčnost potlouká kolem dveří, ale najednou k vám přijde a představí se jako váš skutečný otec a vypadá úplně stejně jako vy, takže je vám jasné, že to je doopravdy váš otec, a ten, koho jste celou dobu za svého otce považovali, je vlastně podvodník."

"Esther, víš co je to báseň?"
"Ne, co?" já na to.
"Smítko prachu."
A sotva se začal usmívat a tvářit se pyšně, odvětila jsem: "To jsou i ty mrtvoly, co pitváš. To jsou i ti lidé, co si myslíš, že je léčíš. Jsou jenom prach a prach. Dobrá báseň podle mě vydrží mnohem dýl, než sto takovejch lidí dohromady."
A Buddy by na to samozřejmě nedokázal nijak odpovědět, protože to byla pravda. Lidé jsou přece stvoření z prachu a já nemohla pochopit, proč by ošetřování té spousty prachu mělo být lepší než psaní básní, které by si ti lidé mohli zapamatovat a v duchu si je opakovat, když budou nešťastní, když je bude něco bolet nebo když nebudou moci usnout.
 


Mé srdce pohřběte v řádek

13. ledna 2017 v 23:58 | Knihomolka |  Básničky

....

Až umřu
a moje duše bude opouštět tělo,
vezměte moje srdce
a pohřběte jej v řádek.
V řádek neviditelné knihy,

vprostřed nevyřčených slov.
Odneste ji
na větrný pahorek
a stránky rozsejte po
údolí,
aby mrtví nalezli klid.


A všechna ta nevyřčená slova
začnou dávat smysl.

....

Naše poušť je bez konce *

3. listopadu 2016 v 22:19 | Knihomolka |  Básničky
Vydala se
k planoucím sluncím
a hledala
se srdcem bušícím
V hlubokých stržích,
v hrobech opuštěných a bez těla

Déšť už neprší,
nesněží na vrcholky hor
A prý už nic není jako dřív,
zpívá tichounký sbor,
šumí mezi hrby velbloudů
a stády mul,
co na zádech nesou život Beduínů

"Kde jsi, dítě moje?"
zněla ozvěna holých skal

Běžela mezi zrnky písku,
jako tisíce jiných srdcí

"Tvá duše tě už neobsáhne,
slzy ruka nesetře,
tělo ve vodách neutone"

A běžela a běžela
A možná stále běží
Tam v písečných dunách
staré Arábie

*inspirováno tvorbou E. Jabése

Další články


Kam dál