Pochmurná neděle

21. dubna 2017 v 20:33 | Knihomolka |  Povídky
-------
Budapešť, 1968
Kolemjdoucí se ustrašeně zastavovali a zírali do oken vysoké budovy. Tam stál muž, šedesátník prošedivělými vlasy, a s prázdným výrazem hleděl na dlažbu pod sebou. Netrvalo dlouho a on skočil... Pád přežil, to si ještě stihl uvědomit, a když se pak probral na nemocničním lůžku nemohl uvěřit, že je stále naživu. Nechtěl tu být, neměl na to sílu. Všechnu mu ji sebrali, všechnu si ji sebral on sám. Kde vzít nějakou navíc? A proč nad tím stále přemýšlet? A tak se u jeho postele zjevila záhadná postava, která ho zasvětila do dávného tajemství světa.
O několik hodin později tělo tohoto nešťastníka zabíralo pryčnu v márnici a s namodralou jizvou po uškrcení drátem čekalo na spočinutí v náruči milované matky země.
Psal se rok 1968, byl zrovna leden a v ulicích Budapeště padal sníh. Ve Vietnamu se stále válčilo, v nepříliš vzdáleném Československu se schylovalo k Pražskému jaru. Svět běžel dál svým vražedným tempem, aniž by jej další smrt jakkoli vyburcovala. Snad jen několik duší chytlo za srdce, když se v novinách v černé kronice dozvědělo o smutném osudu umělce.
Kolikrát ještě zazní ta slova, plná bolesti? V kolika obměnách? Kolik lidí svým srdcem rozhodlo o tom to všechno skončit? Kolik lidí se bude modlit a zapálí svíčku? Ale nebožtík si to nepřeje, nechce, aby nad ním plakali, ale aby věděli, že odešel rád...
 

Mé srdce pohřběte v řádek

13. ledna 2017 v 23:58 | Knihomolka |  Básničky

....

Až umřu
a moje duše bude opouštět tělo,
vezměte moje srdce
a pohřběte jej v řádek.
V řádek neviditelné knihy,

vprostřed nevyřčených slov.
Odneste ji
na větrný pahorek
a stránky rozsejte po
údolí,
aby mrtví nalezli klid.


A všechna ta nevyřčená slova
začnou dávat smysl.

....

Naše poušť je bez konce *

3. listopadu 2016 v 22:19 | Knihomolka |  Básničky
Vydala se
k planoucím sluncím
a hledala
se srdcem bušícím
V hlubokých stržích,
v hrobech opuštěných a bez těla

Déšť už neprší,
nesněží na vrcholky hor
A prý už nic není jako dřív,
zpívá tichounký sbor,
šumí mezi hrby velbloudů
a stády mul,
co na zádech nesou život Beduínů

"Kde jsi, dítě moje?"
zněla ozvěna holých skal

Běžela mezi zrnky písku,
jako tisíce jiných srdcí

"Tvá duše tě už neobsáhne,
slzy ruka nesetře,
tělo ve vodách neutone"

A běžela a běžela
A možná stále běží
Tam v písečných dunách
staré Arábie

*inspirováno tvorbou E. Jabése
 


Beze světa světem

13. října 2016 v 23:41 | Knihomolka |  Básničky

Utonula jsem v lesích
a dýchala beze světa
jako by jiný život nebyl můj

Utíkala jsem skrze louky
jako ty drolící se zdi
a puklá zem
co pod stinnými stromy
nehnutě spí

Probouzela jsem se
podél háje sivých a zraněných,
bdících nad hroudou času
Ztišila jsem krok
zadívala se do dáli

a slova
jakoby je nikdo neznal
ztratila svůj význam

Prošla jsem skrze
nenávist
do hloubi duše
a přemýšlela o tom
Jak popsat svět očima.
Srdcem.
Jak vynechat rozum.
Mozek.

Došla jsem
k dalekým pastvinám
kde dosud nikdo nebyl
A tam na mě čekal
Celou tu dobu

Vzbudila jsem se
A s prvními sněhovými vločkami
ulehla ke spánku

Půlnoční veršování

30. září 2016 v 0:00 | Knihomolka |  Střípky filozofie

Neb vím, že u vrat nocuje mi
bez lásky anděl, bez zášti,
s očima prázdnýma a němý,
a s mrtvou, zašlou pamětí.

(Stuart Merrill - Psáno ve smutku)




Po letech
je potkávám na silnici -

slova vyprahlá a bez jezdců,
neúnavný klapot kopyt.
Zatímco
ze dna tůně životu vládnou
utkvělé hvězdy.

(Sylvia Plathová - Slova)


Další články


Kam dál