Letokruhy

26. listopadu 2015 v 20:54 | Knihomolka |  Povídky

"Být stejný jako ostatní - co to vlastně znamená? A jak se to liší od toho být jiný než ostatní?"
V tom tichu, které otázka vyvolala, bylo vypovězeno všechno. Země dýchala, vzduch praskal v plicích. Cítili poslední kousek štěstí, vdechovali zbytkovou esenci snů, jež špatný básník sepsal do sešitu z laciného papíru.
Stále tu byl. Ale jen jako svůj vlastní otisk v dávno vybledlém plátně života. Kytara stlačila jednu strunu a umlkla, prst muzikanta pochopil, že tohle není vhodná příležitost. Stejně tak to uvážil dívčin dech, proniknuvší hrdlem zobcové flétny.
Klíč a pečeť. Obálka, papír a pero. Co si vybrat? Zapečetit či zapsat? Uzamknout hluboko do duše a zapomenout?
Rozmlouvají, dumají, meditují. Hlavy skloněné. Není tu kostel, hřbitov ani sad. Jen rakev postavená na márách. Rakev bez těla, prázdná, dutá - snad o to víc smutná. Ani květiny, možná slova. A všude jen stromy, jehličí popadané v hlíně, ševelení listí a datel, dovolávající se slyšení o zvrásnělý kmen smrku.
Byli v lese. Jako vždycky.


"Pohřbívali jsme spolu ptáčka," odpovídali a ty otázky a přes rty jim vždy přeběhl nějaký druh smutného úsměvu. A tím vysvětlili úplně všechno.
Šli tím známým prostředím, ve vzpomínkách bylo rozmazané, v jiných místech zase tak ostré, že oslepovalo. Ve skutečnosti nebylo magické, ani ničím výjimečné. Tak se to zdálo i těm malým hlavinkám, které z toho ani nemohly mít rozum. Vyrůstaly s vyprávěním, které se jim do paměti otiskovalo, jako kdyby to samy bývaly prožily. Hnízdo padlých. Matka s pootevřeným zobáčkem a vajíčka pryč - nejspíše padla za hlavní chod nějakému dravci. Na druhu nikdy nezáleželo, stačilo vědět, že ten tvor byl malinký, bezbranný, měl křídla a že dva lidé (tehdy ještě docela mladí) ve vidině soucitného skutku vykopali mělký hrobeček a vykonali přírodní obřad. Chytli se za ruce a věděli, že oni i jejich přátelé necítí jen s někým, ale se všemi napříč vesmírem, taková síla se jim vlila do žil a nehodlala je jen tak pustit.
Ptáček byl pohřben a mohylu pokrylo jehličí dalších let. To místo však zůstávalo posvátné. Místo tisíce rozchodů a radostného navrácení. Hledání citů, zmatek, strach a velká láska. Hádka za hádkou, ujišťování se o znovushledání a následné zatracování jeden druhého. Myšlenky opakující, že láska neexistuje.

Dřevěná chajda kdesi tam v lesích. Na otázky neodpovídal. Pohled v jeho očích vypovídal své. Vůně deště, klopení očí, stud vrytý do zčervenalých tváří. Objetí klepajících se údů.
Pamatoval na jeden večer v kavárně. Seděl u klavíru, prsty se zlehka dotýkal kláves, ale neslyšel, co mu tóny chtějí povědět. Rádio šumělo, ale přehlušil jej zvuk televize.
Našel blok a tužku a začal psát. Papír byl tenký a snadno se trhal, tuha chvílemi vynechávala. Měl v sobě tolik slov, ale nenacházel žádná, jimiž by dokázal popsat to, jak vnímá život, jak vnímá celý širý svět. I jeho city byly tak roztěkané a velké, že je nemohl pojmout a soustředit v jeden jediný bod, kdy se tužka dotýkala papíru.
Nebyl zvyklý psát si deník.

"Nemáš někdy strach, jak tohle všechno skončí?" ptala se ho, když se uprostřed noci probudila a nemohla strachy popadnout dech.
"Prakticky nemyslím na nic jiného," přiznával jí v těch nekonečných dnech čekání.
Uši jí vypovídaly službu. Slyšela křik, varovná zvolání a výstřely končící smrtelnou agónií. Oči zrazovaly, když v houštinách ukazovaly rozlícené davy a hlavně kulometů.

Někdy míval pocit, že se stěny tohoto světa bortí a že musí přijít něco, co tomu všemu uční přítrž. Brány jeho vězení byly uzamčeny na tři západy a on ztratil klíč.
Četl pak dceři pohádky. Když se bála usnout.
"Bylo nebylo, žil kdysi jeden malý chlapec. Svět mu připadal nepřátelský a cizí. Ten chlapec stále žije, svět mu pořád připadá nepřátelský a cizí, ale zažil něco, díky čemuž zjistil, že se vždycky může vrátit na místo, kde všechno začalo."

Někdy měla pocit, že se ta jednotlivá léta prolínají, že běží vedle sebe, nepatrně odděleny tenonkou hranicí, snažíce se navzájem předběhnout, ale zároveň se naprosto ignorují. Předhánějí se a vysmívají se samy sobě v domnění, že tak činí svému protivníkovi. Možná o sobě věděla. A možná ani ne. Nejspíš proto si byla tak děsivě podobná.
Dělo se tak právě teď. Vzpomínala. To už samo o sobě bylo dost špatné. Vesmír viděn jejíma očima mohl zabíjet. Žila s vědomím, že každý z nás má svůj příběh. Nejsme hrdiny, nemáme nadpřirozené schopnosti, naše životy jsou normální, jasné a pevně dané. Přesto je tu cítit něco výjimečného, něco, čemu přikládáme váhu. Ve filmech jsou okamžiky plánované, každý přijde ve vhodnou dobu a řekne vhodné slovo. Někdy to tak bývá i v knížkách. Bude to tím, že spisovatel má delší dobu na to něco takového vymyslet. Ale život nám nic takového nedává. Přicházíme pozdě nebo moc brzo a odcházíme uprostřed, kdy ještě nemáme. A říkáme všeck, někdy nic víc než nic. Zbytečnosti, nebo málo podrobností.
A všechno to končí tady. Vzpomínky se otiskují do letokruhů. Jak starý jsi? Vypovídá to, jaký jsi a jak se cítíš? Zapomeneme. Vždycky zapomeneme.
Lehla si do listí. Ale nebylo v tom nic romantického. Cítila jen mokro a chlad. Vlhká zem zatínala drápy do jejího kabátu, z pochmutných šedivých mraků padal hustým proudem déšť, jako by chtěl zmrskat vše, co mu přijde do cesty.
A tak tam stále je, její tělo. Duše si odskočila a zapomněla, kde své ostatky nechala. Ztratila k nim cestu. Ta zůstala otevřená jen bystrým čenichům a baterkám prodírajícím se skrze tmu. Ucítila ruku a stiskla čísi prsty. Najde díky nim cestu, po níž bude kráčet dál?

Nevěsta čeká v kostele, o útes bijí vlny. Jako by se jakživa nic nestalo, jako by se nic nedělo. Jen někdo ví. Vím to já? ptá se ona. A vím to já? ptá se on.
Srnka střihla ušima, liška vylezla z nory. Zaslechly tichý chór.
Nebyl vykopán hrob. Ani díra v zemi. Rakev tu zůstala. Trouchnivěla mezi smrky.
Obřad se konal každý rok. Mlčenlivě. S očima upřenýma k zemi.
Vždycky našli své ruce, i když jim říkali, že k sobě nepatří, že jejich city vlastně neexistují. I když si to nikdy neslíbili. Už nemají jazyky ani ústa, kterými by mohli promluvit. Kůži, která by cítila dotek. Mysl, která by to vnímala. Už tu nejsou. Bojí se.
Les vypráví příběhy. O dvou milencích, jejichž vzpomínky se vytratily v mlžný opar kamsi nad hory. Děti je cítí, když jim rodiče vypráví pohádky. A kladou jim na srdce, aby neopakovaly stejné chyby, i když ví, že tomu nemohou zabránit.

Všechno jednou skončí. Něco dříve a něco později. Dříve než zjistíme, co by se mohlo stát. Později, když chceme, abychom to nikdy nezjistili. Tak jako vzácnost žití, již promrháváme každým dnem. Tak jako všechna ta světla a stíny, která nás provázejí životem.
I tento proud slov by měl skončit. Ano, měl by.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama