Vytržená z kontextu

5. února 2016 v 23:41 | Knihomolka |  Deníkové zápisky
Omluva. Asi pořádná. Rodině. Přátelům. Světu.
Mimochodem - vedu si deník. Píšu ho ručně a mám ho schovaný pod polštářem (no možná ne tak úplně, přece to nebudu vykládat každýmu na potkání).
Dále - ta omluva už nemůže znít upřímně. Vždyť se omlouvám pořád. Promiň. Jo ty taky. A znova promiň. Omlouvám se. Přehluboká omluva všem.
To pro začátek. Abychom se nějak pohnuli z rozpačitého začátku k nějakému středu. Ale kdo řekl, že text musí mít formu, tvar, stať, závěr, úvod, a to ještě v předepsaném pořadí?
V to jsem, mimochodem, taky nikdy nevěřila.
Vlastně existuje málo věcí, ve které jsem kdy věřila.
O tomhle by to asi mělo být - o důvěře. Když už nějakou vykřešu, setká se s výsměchem.
To je další varování - nevěřte. Buď vás o tom přesvědčí život, že je to špatně, nebo někdo jiný, komu se zrovna nehodí do krámu, že jste svou víru našli.
A jé...

Ne, ale teď vážně.
Úvod - Sedím u počítače a ťukám do klávesnice nesmysly. vedle počmárané papíry. Škrtance, kaňky neexistujícího inkoustu a tak. Znáte to.
Jinak by to ani být nemohlo.
Stať - Chystám se napsat něco, co změní svět. Ne, nenamáhejte se mi vymluvit mojí pošetilost, ráda jí nechávám prostor pro sebezdokonalování.
Závěr - Nic z toho by nikdy nemělo být vyjeveno ve světle celosvětové sítě. Vlastně žádná oční bulva by to neměla vidět a žádná mysl by to neměla chtít číst.

Dobře, teď už opravdu vážně.
Víš, co znamená termín vytržený z kontextu? To je když... Stává se to, jakmile... A lidi tě na to upozorní zrovna v momentě... To chápeš, že ano?
Já moc ne.
Možná proto se tak cítím.

A mimochodem - pořád věřím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama