Vojna a mír - o moudrosti, která nepotřebuje násilí

17. září 2016 v 23:56 | Knihomolka |  Střípky filozofie

VOJNA A MÍR (psáno 1863 - 1869):


  • a) I. díl
"Kdybychom všichni bojovali jen z přesvědčení, nebylo by válek."

"A což nezbude-li nic jiného, než umřít? Nu což, bude-li třeba, neudělám to hůř, než ostatní."

"Nic, nic není určitého, jistého kromě nicotnosti toho všeho, co chápu, a kromě velikosti něčeho nepochopitelného, ale nejdůležitějšího!"


  • b) II. díl
"Ludvíka XVI. popravili proto, že prý by beze cti a zločincem. Se svého stanoviska měli pravdu, právě tak měli pravdu i ti, kteří pro něho umírali a viděli v něm světce. Potom popravili Robespierra proto, že byl despotou. Kdo má pravdu? Kdo je vinen? Nikdo. Jsi-li jednou živ, žij, zítra umřeš, jako jsem mohl zemřít před hodinou já. A stojí-li za to se mučit, když života zbývá jediná vteřina v porovnání s věčností?"

"Co máme dělat za takového stavu věcí? Přát revolucím, všechno svrhnout, vyhnat sílu silou?... Nikoliv, toho jsme vzdáleni. Každá násilná forma je hodna odsouzení, protože ani dost nenapravuje zlo, dokud lidé zůstanou takovými, jakými jsou, a protože moudrost nepotřebuje násilí."

"Všichni vykonáváme křesťanský zákon odpuštění křivd a lásky k bližnímu - zákon, jehož jménem jsme v Moskvě postavili čtyřicetkrát čtyřicet kostelů a včera ubili kutnou k smrti uprchlíka a sluha téhož zákona lásky a odpuštění, kněz, dával líbat vojáku před popravou kříž."



  • c) III. díl
Lidskému rozumu je nepochopitelná absolutní nepřetržitost pohybu. Člověku se stávají zákony kteréhokoli pohybu srozumitelnými jen tehdy, když prozkoumá náhodně vzaté jednotky tohoto pohybu. Ale zároveň z tohoto libovolného dělení nepřetržitého pohybu na přerušené jednotky vyplývá velká část lidských omylů.
Je známé tak zvané antické sofisma o tom, že Achilles nikdy nedožene želvy, jdoucí před ním, přes to, že Achilles jde desetkrát rychleji než želva: jakmile Achilles přejde prostoru, jež ho dělí od želvy, želva urazí před ním jednu desetinu této prostory; když Achilles přejde tuto desetinu, želva ujde jednu desetinu atd. do nekonečna.
Hádanka ta připadala starým nerozřešitelnou. Nesmyslnost řešení (že Achilles nikdy nedožene želvy) vyplývala jen z toho, že byly libovolně připuštěny přerušované jednotky pohybu, kdežto pohyb Achillův i želvy dál se bez přestávky.
Bereme-li stále menší jednoky pohybu, blížíme se jen k řešení otázky, ale nikdy ho nedosahujeme. Jen tehdy, připustíme-li nekonečně malou veličinu a vycházející od ní progressi do jedné desetiny a vezmeme-li souhrn této geometrické progresse, dosahujeme řešení otázky. Nové odvětví mathematiky, jež dosáhlo umění zacházet s nekonečně malými veličinami, dává i v jiných složitějších otázkách pohybu odpovědi na otázky zdánlivě nerozřešitelné.
Toto nové odvětví matematiky, starým neznámé, při zkoumání otázek pohybu připouští nekonečně malé veličiny, to jest takové, při kterých se obnovuje hlavní podnět pohybu (absolutní nepřetržitost), a tím také napravuje nutný omyl, kterého lidský rozum nemůže neučinit, když zkoumá místo nepřetržitého pohybu jednotlivé jednotky pohybu.
Při vyhledávání zákonu historického pohybu děje se úplně totéž.
Pohyb lidstva vyplývá z nesčíslného počtu lidských náhod a děje se nepřetržitě.
Pochytit zákony tohoto pohybu je cílem dějepisu. Aby však pochytil zákony nepřetržitého pohybu souhrnu všech libovulí lidských, lidský rozum připouští libovolně přerušované jednotky. První metoda dějepisu spočívá v tom, že se vezme libovolná řada nepřetržitých událostí a zkoumá se odděleně od jiných, kdežto ve skutečnosti není a nemůže být začátek žádné události, nýbrž jedna událost vždy nepřetržitě vyplývá z jiné. Jiná metoda spočívá v tom, že se zkoumá jednání jednoho člověka, krále, vojevůdce, jako souhrn libovůlí lidí, kdežto souhrn lidských libovůlí nikdy se neprojevuje z činnosti jedné historické osobnosti.
Historická věda ve svém pohybu přijímá stále menší jednotky ze zkoumání a touto cestou hledí se přiblížit pravdě. Ale byť byly sebe drobnější jednotky, které přijímá historie, cítíme, že připuštění jednotky, odděleně od jiné, připustit začátek nějakého jevu a připustit, že libovůle všech lidí projevuje se v jednání jedné historické osobnosti, je samo o sobě falešné.
Každý vývod historie bez nejmenšího úsilí se strany kritiky rozpadá se jako prach, nezanechávaje za sebou nic, než důsledek toho, že kritika vybírá si za předmět pozorování větší či menší přerušovanou jednotku; a k tomu má vždy právo, neboť vzatá historická jednotka je vždy libovolná.
Jen tehdy, když připustíme nekonečně malou jednotku pozorování - diferenciál historie, to jest stejnorodé záliby lidí - a tm, že dospějeme k umění integrovat (brýt souhrn těchto nekonečně malých čísel), můžeme doufat, že postihneme zákony historie.

*

Prvých patnáct let devatenáctého století v Evropě tvoří neobyčejný pohyb milionů lidí. Lidé zanechávají svých obvyklých zaměstnání, derou se s jedné strany Evropy na druhou, loupí, vraždí se navzájem, triumfují a zoufají; a všechen běh života se na několik let mění a tvoří zesílený pohyb, který s počátku vzrůstá, pak slábne. Jaká je příčina tohoto pohybu nebo podle jakých zákonů se dál? - táže se lidský rozum.
Historikové, odpovídajíce na tuto otázku, vykládají nám jednání a řeči několika desítek lidé v jedné z budov města Paříže, nazývajíce toto jednání a tyto řeči slovem revoluce: pak podávají podrobný životopis Napoleonův a některých sympatisujících s ním i jemu nepřátelských osob, vyprávějí o vlivu jedněch z těchto osob na jiné a říkají: hle, z čeho vzešel ten pohyb a hle, jaké jsou jeho zákony.
Ale rozum lidský nejen neodmítá věřit v toto vysvětlení, nýbrž přímo říká, že způsob vysvětlení je nesprávný, protože při tomto vysvětlení nejslabší jev přijímá se jako příčina nejsilnějšího. Souhrn lidských libovůlí vytvořil revoluci i Napoleona a jen souhrn těchto libovůlí je strpěl i zničil.
"Ale po každé, když bylo dobývání, byli dobyvatelé; pokaždé, když se dělaly převraty ve státě, byli velcí lidé" - tak praví historie. Skutečně pokaždé, když se objevují dobyvatelé, byly také války, odpovídá lidský rozum, ale to nedokazuje, že dobyvatelé byli příčinami válek a že bylo možné nalézti zákony války v osobní činnosti jednoho člověka. Pokaždé, když se podívám na hodiny a vidím, že ručička se blíží deseti, slyším, že v sousedním kostele se začíná bohoslužba; ale z toho, že pokaždé, když ručička se blížila k deseti hodinám tehdy, kdy se začínají bohoslužby, nemám práva soudit, že postavení ručičky je příčinou, že se začal hýbat zvon.
Po každé, když vidím pohyb lokomotivy a slyším zvuk píšťaly, vidím, že se otevře ventil a hýbají se kola, ale z toho všeho nemám práva usoudit, že hvízdání a pohyb kol jsou příčinami pohybu lokomotivy.
Sedláci říkají, že pozdě na jaře vane studený vítr, protože duby pučí, a skutečně pokaždé na jaře vane studený vítr, když pučí duby. Ačkoli však neznám příčiny, proč vane studený vítr v době, kdy pučí duby, přece nemohu souhlasit se sedláky, že příčinou studeného větru je to, že pučí dubové pupeny jen proto, že síla větru je mimo vliv pupene. Vidím jen shodu těchto podmínek, které bývají v každém životním jevu, a vidím, že mohu kolik chci a sebepodrobněji pozorovat ručičky hodinek, ventil a kola lokomotivy i dubový pupenec, a přece se nikdy nedovědět příčiny bohoslužeb, pohybu lokomotivy a jarního větru. Proto musím od základu změnit svůj bod pozorování a studovat zákony pohybu páry, zvonu a větru. Totéž musí činit historie. A pokusy o to se už staly.
K studiu zákonů historie musíme úplně změnit předmět pozorování, nechat na pokoji krále, ministry a generály a studovat stejnorodé, nekonečně malé prvky, které řídí masy. Nikdo nemůže říci, kolik bude dáno člověku, aby dosáhl touto cestou chápání zákonů historie; je však zřejmo, že jedině na této cestě je možné pochytit historické zákony a že na této cestě lidský rozum nevynaložil ještě ani jedné miliontiny onoho psilí, kerého historikové vynaložili na popis činů rozmanitých králů, vojevůdců a ministrů a na výklad svých úvah o těchto činech.

"Kníže Andrej nemohl se už zdržet a rozplakal se něžnými slzami, plnými lásky nad lidmi, nad sebou i nad jejich i svými bludy. - Soucit, láska k bratřím, k milujícím; láska k těm, kdo nás nenávidí, láska k nepřátelům; ano, ta láska, kterou hlásal Bůh na zemi, které mne učila kněžna Marie a které jsem nechápal - proto mi bylo líto života, to je to, co by mi ještě zbývalo, kdybych byl živ. Ale teď už je pozdě. Já to vím! -"


  • d) IV. díl
"Láska překáží smrti. Láska je život. Vše, co chápu, chápu jen proto, že miluji. Vše je spojeno jedině skrze ni. Láska je Bůh, a umřít znamená pro mne, částici lásky, vrátit se k všeobecnému a věčnému zdroji."

Když už není možno dále rozpínat tak elastické nitky historických úvah, když fakta už zřejmě odporují tomu, co všechno lidstvo nazývá dobrem a spravedlností, objevuje se u historiků spasitelný pojem velikosti. Velikost jaksi vylučuje možnost, aby bylo měřeno dobro a zlo. Pro velikána neexistuje nic špatného. Není hrůzy, která by mohla být kladena za vinu tomu, kdo je veliký.
C'est grand (To je veliké) - řeknou historikové a to už přestává dobro a zlo a je jenom "grand" a "ne grand". Grand - dobro, ne grand - zlo.
Grand je podle jejich mínění vlastnost jakýchsi zvláštních živočichů, kterým říkají hrdinové. A Napoleon odjížděje v teplém kožichu domů od hynoucích nejen kamarádů, ale i lidí (podle jeho mínění), které sem přivedl, cítí que c'est grand (že je to velké) a jeho duše je klidná.
"Du sublime (vidí v sobě něco sublime) au ridicule il n'y a qu'un pas (od vznešeného ke směšnému je jen krok)," praví. A celý svět 50 let opakuje: "Grand! Sublime! Napoleon le grand! Du sublime au ridicule il n'y a qu'un pas!" (Velké! Vznešené! Napoleon Veliký! Od vznešeného k směšnému je jen krok!"
A nikomu nenapadne, že přiznání k velikosti, která se nedá měřit dobrem a zlem, je přiznáním k vlastní nicotnosti a nezměrné malosti.
Pro nás, s mírou dobra a zla, kterou jsme dostali od Krista, není nic nezměřitelného. A není velikosti tam, kde není prostoty, dobra a pravdy.

"Připustíme-li, že lidský život je řízen rozumem, ničí se tím možnost života."

"Včela sedící na větvičce, píchla dítě. A dítě se bojí včel a říká, že cílem včel je píchat lidi."

Jako pro astronomii bylo uznání zemského pohybu obtížné tím, že bylo nutno opustit bezprostřední pocit, že země je nehybná a že se planety pohybují, tak i pro historii je obtížné uznat, že osobnost je podřízena zákonům prostoru, času a příčinnosti, protože je nutno zříci se bezprostředního pocitu nezávislosti vlastní osoby. Ale jako v astronomii nový názor pravil: "My ovšem necítíme pohyb země, ale připustíme-li její nehybnost, přicházíme k nesmyslu; připustíme-li však pohyb, jehož necítíme, přicházíme k zákonům", tak i v historii nový názor praví: "My ovšem necítíme svou závislost, ale připustíme-li svou závislost na vnějším světě, čase a příčinách přicházíme k zákonům."
V prvém případě bylo nutno zříci se vědomí neexistující nehybnosti v prostoru a uznat pohyb země, který nepociťujeme, v nynějším případě je právě tak nutno odříci se neexistující svobody a uznat závislost, kterou nepociťujeme.


* úryvky převzaty z: TOLSTOJ, Lev Nikolajevič - Vojna a mír, Melantrich, 1928
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama