Já jsem, já jsem, já jsem...

7. února 2017 v 22:28 | Knihomolka |  Střípky filozofie



POD SKLENĚNÝM ZVONEM


"Připadala jsem si strašlivě nehybná a prázdná, asi jako oko uragánu, když se tupě pohybuje vpřed, zatímco kolem něj se všechno vaří."

"To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho."

"Co bys chtěla dělat, až skončíš?"
"Vlastně nevím," slyšela jsem se, jak říkám. To mě zarazilo, protože sotva jsem to vyslovila, pochopila jsem, že je to pravda.
Znělo to jako pravda a já ji poznala, tak jako poznáte nějakého jinak bezvýrazného člověka, který se vám celou věčnost potlouká kolem dveří, ale najednou k vám přijde a představí se jako váš skutečný otec a vypadá úplně stejně jako vy, takže je vám jasné, že to je doopravdy váš otec, a ten, koho jste celou dobu za svého otce považovali, je vlastně podvodník."

"Esther, víš co je to báseň?"
"Ne, co?" já na to.
"Smítko prachu."
A sotva se začal usmívat a tvářit se pyšně, odvětila jsem: "To jsou i ty mrtvoly, co pitváš. To jsou i ti lidé, co si myslíš, že je léčíš. Jsou jenom prach a prach. Dobrá báseň podle mě vydrží mnohem dýl, než sto takovejch lidí dohromady."
A Buddy by na to samozřejmě nedokázal nijak odpovědět, protože to byla pravda. Lidé jsou přece stvoření z prachu a já nemohla pochopit, proč by ošetřování té spousty prachu mělo být lepší než psaní básní, které by si ti lidé mohli zapamatovat a v duchu si je opakovat, když budou nešťastní, když je bude něco bolet nebo když nebudou moci usnout.



"Břicho té ženy trčelo do takové výšky, že jsem jí neviděla ani od tváře, ani na horní část těla. Vypadalo, jako by neměla nic jiného než to obrovské tlusté břicho jako tělo pavouka a dvě ošklivé vychrtlé nožičky zapřené do vysoko pověšených třmenů, a po celou dobu, co se dítě rodilo, nepřestávala nelidsky skučet.
Později mi Buddy vysvětlit, že ta žena měla v sobě nějakou drogu, po které zapomene, že vůbec cítila nějakou bolest a že nevěděla, co dělá, když klela a sténala, protože vlastně byla napůl v bezvědomí.
Napadlo mě, že tohle je přesně taková droga, jakou dovede vymyslet muž. Tu ženu to strašlivě bolelo a jistě to moc dobře cítila, protože jinak by tak neskučela, ale teď půjde rovnou domů a hned si nechá udělat další dítě, protože po té droze zapomene, jak hrozná ta bolest byla, i když celou tu dobu bude někde hluboko uvnitř ní číhat ta dlouhá, slepá chodba bolesti bez oken a bez dveří, aby ji mohla zase pohltit."

Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky.
Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jedek fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatela, další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat.
Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden by znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, díky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.

V jednom článku, co mi matka vystřihla z Reader's Digestu a poslala na kolej, se psalo, že neexistuje žádný stoprocentní způsob, jak zabránit početí. Ten článek napsala vdaná právnička s několika dětmi a nazvala ho "Na obranu ctnosti".
Byly v něm vypsané všechny důvody, proč by děvčata neměla spát s nikým jiným, než se svým manželem, a i to jenom po svatbě.
Článek vycházel z toho, že mužský svět je jiný než ženský, mužské city se liší od ženských a tyhle dva různé světy a dvě různé podoby citů může smířit jenom manželství. Moje matka tvrdila, že takovéhle věci děvčata obvykle nevědí, až je pak pozdě, takže by si měla brát k srdci rady zkušenějších lidí, jako třeba vdaných žen.
Ta právnička říkala, že ti nejlepší muži si chtějí zachovat čistotu pro své ženy, a i když třeba nejsou čistí, rozhodně chtějí být první, kdo ženu se sexem seznámí. Samozřejmě se budou snažit dívku přesvědčit, aby s nimi měla styk, že si ji potom vezmou, ale jakmile jim dívka podlehne, ztratí k ní veškerou úctu a začnou si myslet, že když takhle podlehla jim, podlehne i jiným, a nakonec jí udělají ze života pravé peklo.
Svůj článek končila tvrzením, že jistota je jistota a kromě toho neexistuje žádný jistý způsob, jak nepřijít do jiného stavu, což je pak vážně průšvih.
Teď se mi ovšem zdálo, že tenhle článek ale vůbec nebral v úvahu, co vlastně taková holka cítí.
Možná je hezké zůstat ctnostná a pak si vzít ctnostného muže, ale co když vám takový muž najednou přizná, že vlastně vůbec ctnostný není, tak jako Buddy Willard? Nedokázala jsem se smířit s představou, že by žena měla vést jediný ctnostný život, kdežto muž by mohl žít dvojím, jedním ctnostným a druhým ne.
Nakonec jsem dospěla k závěru, že je tak těžké najít opravdového inteligentního chlapa, který by byl v jednadvaceti pořád ještě čistý, že se klidně můžu vykašlat na to, abych zůstávala čistá. a vzít si někoho, kdo taky není čistý. A kdyby mi pak začal dělat ze života peklo, mohla bych mu ho ze života udělat taky.

Jednou, když jsem byla za Buddym, zastihla jsem paní Willardovou, jak splétá z vlněných odstřížků ze starých obleků po panu Willardovi koberec. Mořila se s tím celé týdny a mně se všechny ty vzory z tvídové hnědi, zelené a modré nesmírně líbily, ale když paní Willardová ten koberec dopletla, nepověsila si ho na stěnu, jak bych to udělala já, ale položila si ho do kuchyně místo rohože a za pár dní byl stejně umazaný, matný a nevýrazný jako kdejaký běhoun, který jste si mohli ani ne za dolar koupit v partiovce.
A také jsem věděla, že přes všechny ty růže, polibky a večeře po restauracích, jimiž muži zahrnují ženy před svatbou, v hloubi duše po ženách chtějí jenom to, aby jim ležely u nohou jako ta kuchyňská rohož paní Willardové.

Poslední dobou jsem uvažovala o tom, že bych se sama stala katoličkou. Věděla jsem, že katolíci považují sebevraždu za strašný hřích. Jenže jestli tomu tak je, říkala jsem si, možná budou znát nějaký dobrý způsob, jak mi to rozmluvit.
Samozřejmě jsem nevěřila na posmrtný život, neposkvrněné početí, na inkvizici, na neomylnost toho mrňavého papeže s tváří jako opička, ani na jiné podobné věci, jenomže to se žádný kněz nemusel dovědět, stačilo, abych se soustředila na svůj hřích a aby mi on pomohl s pokáním.
Jediná potíž byla v tom, že žádná církev, dokonce ani katolická, nevyplňovala člověku celý život. Ať jste se naklečeli a namodlili sebevíc, stejně jste museli třikrát denně jíst, chodit do práce a žít mezi jinými lidmi.

Když doktorka Nolanová odešla, našla jsem na okenním rámu krabičku sirek. Nebyla to obyčejná krabička, jak se dělají: byla strašlivě mrňavá. Otevřela jsem ji a objevila řadu tenkých bílých tyčinek s růžovými konci. Pokusila jsem se jednu rozškrtnout, ale zlomila se mi v prstech.
Neměla jsem tušení, proč by mi tady dotorka Nolanová nechávala takovou pitomost. Možná se chtěla přesvědčit, jestli jí sirky vrátím. Pečlivě jsem si tu krabičku na hraní schovala do lemu svého nového vlněného županu. Kdyby se mě doktorka Nolanová na ty zápalky ptala, řekla bych jí, že jsem si myslela, že jsou cukrové a snědla jsem je.

... a já poznala, že si myslí, že jsem úplně šílená, protože jsem mu řekla, že věřím na peklo a že někteří lidé jako já musí žít v pekle ještě před smrtí, aby tak odčinili to, že o ně přijdou po smrti, protože nevěří v posmrtný život a protože s každým se po smrti stane to, v co věří.

"Nechápu, co mají ženy na ostatních ženách," svěřila jsem se doktorce Nolanové při poledním pohovoru. "Co v sobě můžou vidět, co nevidí u mužských?"
Doktorka Nolanová chvíli mlčela. Pak odvětila: "Něhu."
To mě umlčelo.

Pro člověka pod skleněným zvonem, prázdného a zaraženého jako mtvé dítě, je svět sám jeden velký zlý sen.
Zlý sen.
Všechno jsem si pamatovala.
Pamatovala jsem se na mrtvoly, na Doreen, na povídku o fíkovníku i na Marcův diamant, na námořníka na Hlavní, na šilhavou sestru doktora Gordona, na rozbité teploměry a na černocha s dvěma druhy fazolí, na deset kilo, co jsem přibrala vůli inzulínu, i na kámen, který se tyčil mezi oblohou a nebem jako šedivá lebka.
Třeba se na to všechno snese závoj zapomnění jako sníh. Ale přesto to všechno patřilo ke mně. K mé krajině.

Zhluboka jsem se nadechla a naslouchala známému, chlubivému hlasu svého srdce.
Já jsem, já jsem, já jsem.



_______
Citace převzaty z: PLATHOVÁ, Sylvia. Pod skleněným zvonem. Překlad Tomáš Hrách. 1. vyd - dotisk. Praha: Argo, 1996. 209 s. AAA: edice anglo-amerických autorů, sv. 15. ISBN 80-7203-009-4
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama