"Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek."

27. února 2017 v 20:29 | Knihomolka |  Střípky filozofie

E. M. Remarque - Čas žít, čas umírat



"Od jisté doby už nic nevím. Dřív bylo všechno jasné, ale teď je všechno zmatené. Chtěl bych usnout a probudit se v nějaké jiné době. Ale tak snadné to člověk nemá. Začal jsem přemýšlet zatraceně pozdě. Nejsem na to moc hrdý."

Dobrý člověk, říkal si. Ale byl Alfons dobrým člověkem i pro učitele matematiky Burmeistera, kterého poslal do koncetráku? Každý byl pravděpodobně pro někoho dobrým člověkem. A pro druhého pravým opakem.

"Jak je černé," řekla a ukázala na město. "Jako vyhořelý uhelný důl."
"Nedívej se tam. Otoč se. Tam je to jiné."
Lavička stála na samém vrcholku pahorku, který se na opačné straně zvolna svažoval - do polí, k polním cestám, ozářeným měsícem, k topolovým alejím, k věži venkovského kostelíka a dál k lesu a modrým horám na obzoru. "Tam je veškerý mír světa," řekl Graeber.
"Jednoduché, co?"
"Jednoduché, když to člověk svede, otočit se a přestat myslet na to druhé."
"To se člověk naučí brzo."
"Naučil ses to?"
"Jistěže," přitakal Graeber. "Jinak bych už nežil."
"Přála bych si to taky umět."
"Už dávno to umíš. Náš život na to dbá. Bere si rezervy, kde může. A ve chvíli nebezpečí nezná slabost ani sentimentalitu."


"Musíte zase do pole?" otázal se Pohlmann konečně.
"Můžu odmítnou. Pak mě pověsí nebo zastřelí."
Graeber čekal. "Mučedníci křesťanských časů neustoupili násilí," řekl váhavě Pohlmann.
"Nejsem mučedník. Ale kdy začíná spoluvina?" naléhal Graeber. "Kdy se stane vraždou to, čemu se jindy říká hrdinství? Kdy už člověk nevěří ve svoje důvody? Nebo v účel? Kde je hranice?"
Pohlmann se na něho zmučeně podíval. "Jak bych vám to mohl říci?Je to příliš velká zodpovědnost. Nemohu rozhodovat za vás."
"Musí si to každý rozhodnout sám?"
"Myslím, že ano. Jak jinak?"
Graeber mlčel. Nač se dál ptát, pomyslel si. Najednou tu sedím jako soudce a ne jako obžalovaný. Nač trápím tohoto starého muže a poháním ho k zodpovědnosti za to, co on mne kdysi učil, a za to, co jsem se naučil později bez něho? Potřebuji ještě odpověď? Neodpověděl jsem si právě teď sám? Podíval se na Pohlmanna. Dovedl si představit, jak tu den za dnem sedí, potmě či při světle lampy, jako v katakombách starého Říma, vypuzen ze svého úřadu, očekávající každou hodinu zatčení a namáhavě hledající útěchu v knihách. "Máte pravdu," řekl. "Ptát se někoho jiného znamená, že se stále ještě snažíme obejít rozhodnutí. Snad jsem od vás ani žádnou přímou odpověď neočekával. Vlastně jsem se ptal sám sebe. Ale někdy se člověk dokáže ptát sám sebe jen tak, že se zeptá toho druhého."

"Křičím," řekl Graeber. "Jen to neslyšíte."

"Netřeseš se. Život se v tobě třese. To nemá s odvahou nic společného. Člověk má odvahu, když se může bránit. Všechno ostatní je ješitnost. Náš život je rozumnější než my."

"Kvete," řekla. "Pro stromy je jaro, jinak nic. Všechno ostatní se jich netýká."
"Ano," souhlasil Graeber. "Udělují nám lekci. Ustavičně nám udělují lekce. Dnes dopoledne to byla lípa, teď je to tenhle strom. Rostou a vyhánějí listy a květy, a dokonce, i když jsou rozervané, roste dál ta část, která má aspoň pár kořenů v zemi. Udělují nám pořád lekce, nenaříkají a nerozplývají se soucitem nad sebou samými."

"Jsme vlastně šťastní nebo nešťastní?" zeptala se.
Graeber přemýšlel. "Jsme obojí. Tak to asi musí být. Jenom šťastná jsou dnes snad už jen ta boží hovádka. A možná ani ta ne. Snad jsou šťastné už jen kameny."
Alžběta se podívala na Graebera. "A také tohle nevadí, že?"
"Nevadí."
"Vadí něco?"
"Ano." Graeber se díval do chladného, zlatého světla, které pomalu naplňovalo místnost. "Už nejsme mrtví," řekl. "A ještě nejsme mrtví."

Najednou se do něho vplížil chladný, neznámý strach. Nebyla to panika, ani úlek, žádný náhlý výkřik bytí nabádající k útěku a obraně a ostražitosti - byla to tichá, vsávající, studená, téměř neosobní bázeň, na kterou nebylo možno zaútočit, neboť byla neviditelná a nedosažitelná a zdála se přicházet z prázdnoty, v níž byly kdesi postaveny obrovské pumpy, které mu bezhlučně vysávaly krev ze žil a život z kostí. Ještě viděl svůj obraz v zrcadle, ale zdálo se mu, že se ten obraz vzápětí rozvlní, obrysy rozmažou a zmizí, vysáty mlčenlivými pumpami, odvolány z vymezeného prostoru a z náhodného tvaru, které se na krátkou dobu jmenoval Ernst Graeber, vrácený zpět do bezhranična, jež neznamenalo jen smrt, ale strašlivě moc, mnohem víc, zahlazení, rozplynutí, konec vlastního já, vír nesmyslných atomů, nic.
Dlouho tam stál. Co zůstane? pomyslel si v hlubokém úleku. Co zůstane, až on tu nebude? Nic, než pomíjivá vzpomínka v hlavách několika lidí, jeho rodičů, pokud ještě žijí, několika kamarádů, možná i v Alžbětině - a na jak dlouho? Pohlédl do zrcadla. Připadalo mu, jako by už byl lehký jako list papíru, tenký, jen stín, poryv větru by ho odvál, jak byl vysátý pumpami, vlastně už jen slupka. Co zůstane? A kde se může zastavit, vyhodit kotvu, najít pevný bod, kde může něco zanechat, co by ho drželo, aby nebyl odvát úplně?

"Nemyslíš si, že totéž, co se ti stalo se mnou, se ti mohlo právě tak dobře přihodit s někým jiným?"
"Snad se mi to mohlo stát i s někým jiným. Kdo to může vědět? Ale teď, když se to stalo s námi, si už neumím představit, že by se mi o někdy mohlo přihodit také s někým jiným."

"Existuje jen jedno. Člověk musí věřit. Věřit. Co jiného nám zbývá?"
"Věřit v co?"
"V boha. A v to dobré v člověku."
"Nikdy jsem o tom nezapochyboval?" zeptal se Graeber.
"Ale ano," odpověděl stařec. "Často. Jak jinak bych mohl věřit?"

..."A co vůbec bude? Zůstalo dost, aby se mohlo začít znovu?"
Starý muž chvíli mlčel. Pak přistoupil ke glóbusu, stojícímu v rohu, a pootočil jej. "Vidíte tady to?" zeptal se. "Tenhle maličký kousek světa je Německo. Skoro se dá přikrýt palcem. Je to velmi malá část světa."
"Asi ano. Ale z toho malého kousku jsme dobyli velice značný díl světa."
"Díl ano. A dobyli - nikoli přesvědčili."
"Ještě ne. Ale co by bylo, kdybychom ho dokázali udržet? Deset let. Dvacet. Padesát. Vítězství a úspěchy jsou strašlivě přesvědčiví řezníci. Viděli jsme to ve vlastní zemi."
"Nezvítězili jsme."
"To není důkaz."
"Je to důkaz," řekl Pohlmann. "A velmi závažný." Jeho ruka s vystouplými žilami otáčela glóbusem dál. "Svět," prohodil. "Svět nestojí na místě. Zoufá-li si někdo na čas nad vlastní zemí, musí věřit v svět. Zatmění slunce je možné, ale ne věčná noc na jednom místě světa. Na téhle planetě ne. Člověk si to nemá moc ulehčovat a hned si zoufat." Otočil glóbus zpátky.
"Ptal jste se mne, jestli zůstalo dost, aby se mohlo znovu začít. Církev začínala s několika rybáři, s několika věřícími v katakombách a s přeživšími v arénách Říma."
"Ano. A nacisti začali s několika nepracujícími fanatiky v jedné mnichovské pivnici."
Pohlmann se usmál. "Máte pravdu. Ale ještě nikdy neexistovala tyranie, která by přetrvala. Lidstvo se nedostávalo vpřed rovnoměrným pohybem. Vždycky jen prudkými posuny, trhaně, se zvraty a křečemi. Byli jsme příliš pyšní; věřili jsme, že jsme již překonali vlastní minulost. Teď víme, že se nesmíme ani ohlédnout, aby nás znovu nedohonila."

"Zde je vaše kniha o Švýcarsku," řekl Graeber. "Trochu pomohla. Ztratil jsem ji, ale znovu jsem ji našel a zachránil ji."
"Nemusel jste ji zachraňovat. Sny nemusíme zachraňovat."
"Musíme," nesouhlasil Graeber. "Co jiného?"
"Víru. Sny se vytvoří znovu."
"Doufejme. Jinak by se člověk mohl rovnou oběsit."
"Jak jste ještě mladý," řekl Pohlmann. "Ale co říkám? Vy jste opravdu ještě velmi mladý."
Oblékl si kabát. "Zvláštní - mládí jsem si vždycky představoval úplně jinak - "
"Já taky," řekl Graeber.

"Je to zvláštní. Lidé často věří, že vrah musí být všude a pořád jen vrahem a ničím jiným. Přitom úplně stačí, když je jím jen občas a jen úzkým dílkem své bytosti, a může šířit strašlivé utrpení. Či ne?"

"Vracíte se na frontu?" prohodil Josef nezávazným tónem.
"Ano. Vracím se bojovat za to, aby zločinci, kteří vás honí, mohli ještě chvíli zůstat u moci. Možná právě tak dlouho, aby vás stačili chytit a pověsit."
Josef slabě pokývl na souhlas a mlčel.
"Jdu, protože by mě jinak zastřelili," dodal Graeber.
Josef neodpovídal.
"A jdu, protože by moje rodiče a mou ženu zavřeli, poslali do koncentráku nebo zabili, kdybych dezertoval."
Josef mlčel.
"Jdu a vím, že moje důvody nejsou žádné důvody a zároveň jsou to důvody miliónů lidí. Jak námi musíte pohrdat!"
"Nebuďte tak ješitný," řekl Josef tiše.
Graeber se na něho udiveně podíval. Nerozuměl mu.
"Nikdo nemluví o pohrdání," řekl Josef. "Jenom vy. Proč vám na tom tak záleží? Pohrdám Pohlmannem? Pohrdám lidmi, kteří mne skrývají, i když za to každou noc riskují život? Byl bych naživu, kdyby neexistovali? Jak jste naivní!"

"Gymnastiku? Tu člověk provozuje jen tehdy, když je zoufalý."
"Opravdu? To by mě nenapadlo."
"Jenom to," řekla Alžběta. "Gymnastiku, až se člověk ani ohnout nemůže, běhat, až je k smrti unavený, pokoj desetkrát vygruntovat, kartáčovat vlasy, až hlava bolí, a tak podobně."
"Pomáhá to?"
"Jen u toho předposledního zoufalství. Když už nechceš myslet. U posledního nepomůže vůbec nic, než někam padnout."
"A pak?"
"Čekat, až se odněkud zas vrátí do člověka život. Myslím tím život, který způsobí, že dýcháš. Ne, že žiješ."

"Přitom bychom vlastně měli být sentimentální a smutní a měli bychom vést hlubokomyslné rozhovory. Místo toho jsme slupli půl zajíce a život nám připadá nádherný a děkujeme pánubohu."
"To je lepší. Nebo ne?"
"Je to to jediné. Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek."
"To ses naučil v poli?"
"Ne, tady."
"To je dobře. Není to vlastně všechno, co se člověk potřebuje naučit?"
"Ano. Potom už potřebuje jen trochu štěstí."
"Měli jsme je taky?"
"Ano. Měli jsme všecko, co existuje."
"Nejsi smutný, že je to pryč?"
"Není to pryč. Jen se to mění." Podívala se na něho. "Ale ano," přiznal, "jsem smutný. Jsem tak smutný, že se mi zdá, že zítra umřu, když tě opustím. Ale když pak přemýšlím, co by se muselo stát, abych nebyl smutný, najdu jen jedno, totiž že bych tě nebyl nikdy potkal. Pak bych nebyl smutný, nýbrž jen prázdný a lhostejně bych zas odjel. A když si to pomyslím, pak smutek už není smutek. Je to černé štěstí. Obrácená strana štěstí."


________________
Citace převzaty z: REMARQUE, Erich Maria. Čas žít, čas umírat. Překlad Eva Pátková. 2. vyd. Praha: Odeon, 1980. 315 s. Klub čtenářů; sv. 463.

Zdroj obrázku: newstatesman.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama