Pochmurná neděle

21. dubna 2017 v 20:33 | Knihomolka |  Povídky
-------
Budapešť, 1968
Kolemjdoucí se ustrašeně zastavovali a zírali do oken vysoké budovy. Tam stál muž, šedesátník prošedivělými vlasy, a s prázdným výrazem hleděl na dlažbu pod sebou. Netrvalo dlouho a on skočil... Pád přežil, to si ještě stihl uvědomit, a když se pak probral na nemocničním lůžku nemohl uvěřit, že je stále naživu. Nechtěl tu být, neměl na to sílu. Všechnu mu ji sebrali, všechnu si ji sebral on sám. Kde vzít nějakou navíc? A proč nad tím stále přemýšlet? A tak se u jeho postele zjevila záhadná postava, která ho zasvětila do dávného tajemství světa.
O několik hodin později tělo tohoto nešťastníka zabíralo pryčnu v márnici a s namodralou jizvou po uškrcení drátem čekalo na spočinutí v náruči milované matky země.
Psal se rok 1968, byl zrovna leden a v ulicích Budapeště padal sníh. Ve Vietnamu se stále válčilo, v nepříliš vzdáleném Československu se schylovalo k Pražskému jaru. Svět běžel dál svým vražedným tempem, aniž by jej další smrt jakkoli vyburcovala. Snad jen několik duší chytlo za srdce, když se v novinách v černé kronice dozvědělo o smutném osudu umělce.
Kolikrát ještě zazní ta slova, plná bolesti? V kolika obměnách? Kolik lidí svým srdcem rozhodlo o tom to všechno skončit? Kolik lidí se bude modlit a zapálí svíčku? Ale nebožtík si to nepřeje, nechce, aby nad ním plakali, ale aby věděli, že odešel rád...


zdroj obrázku: andygunawan.deviantart.com



Ze zápisků neznámého občana
Často mívám pocit, že se na mě nebe usmívá a že něco v přírodě okolo mi vysílá znamení, kterýmnerozumím. Vím, je to blbost, každý z nás si namlouvá, že tu na něj někdodohlíží a že na světě existují věci, které vidíme a vnímáme jen my. Ale jsme tu sami. A obáváme se toho, že to je pravda. Proto hledáme strážné anděly, nevysvětlitelné jevy, upíry - abychom se přesvědčili, že tu je ještě něco jiného než člověk. Protože toho se právě tolik bojíme. Že všechno zlo na světě jsme stropili my.
Jako malé dítko jsem se bál tmy. Asi to v nás zakořenila bible a vyprávění o ďáblu, který žije v ponurém ohnivém pekle. Že zlo je všehovšudy vždy tmavé. Tím jsem se podvědomě řídil do určité chvíle ve svém životě taky. Ti špatní se skrývají ve stínech, v uličkám, kam světlo ani v poledne neproniká, ve feťáckých doupětech, špinavých kanálech, zkrátka někde v podzemí, mimo jasný zrak a smysl. Naproti tomu dobrého člověka potkáme v místech ozářených sluncem, v rozkvetlých zahrdách, napodobující nebeský Eden, v prosvětlených obchodních střediscích a samozřejmě v místech naprosto oddělených od té "špatné" strany světa.
Také jsem býval věčným samotářem a svůj "koutový syndrom" jsem ospravedlňoval četbou Výrostka od Dostojevského, kde jsem se snažil najít sám sebe. Tedy alespoň do té doby než jsem si uvědomil, že ať už je nám člověk v lecčems podobný, vždy se najde situace nebo nepatrný povahový rys, se kerým nesouhlasíme a který je nám možná i odporný.
Ale je pravda, že do určité chvíle jsem i přes svůj odpor ke společnosti jiných lidí, zůstával naivní a moje názory se ztotožňovaly s bezprostředností mého pětiletého brášky. Věřil jsem, že dobro musí (i přes všechny špatné vyhlídky) vždy zvítězit a že zlo bude po zásluze potrestáno. Ale už jsem nepočítal s tím, že dobro bývá ke zlu lhostejné a že i kdyby nebylo, nic na světě není tak černobílé, jak jsem si představoval.
S bráškou jsem chodíval do knihovny a trávil tam s ním celé hodiny. Přestože ještě neuměl číst, rád si prohlížel barevné i tušované ilustrace a já mu předčítal a pomalu ho naučil celou abecedu, takže při příchodu do první třídy už uměl plynně číst. Paní knihovnice si nás velmi oblíbila a zahrnovala nás mateřskou láskou, možná větší než jakou dokázali dát najevo naši vlastní rodičové.
Pamatuju si, že jsme často sedávali na rohové pohovce v čítárně, každý na jedné straně a nechali se unášet slovy. Nepopsatelné chvíle, opravdu. Ale nechci na ně teď vzpomínat, protože se bojím, že bych to neunesl.
Vlastně už ani nevím, kdy přesně jsme zjistili, že má leukémii. Ano, byl často nemocný, stěžoval si na únavu, ael my tomu nevěnovali takovou pozornost - vždyť malé děti jsou nemocné pořád. Ale po tomhle oznámení se svět najednou zastavil. Bráška pak trávil většinu času v nemocnici. Nechtěl jsem chodit do školy a hlasitě a vztekle jsem se dožadoval práva být s ním všude a za všech okolností. Někdy mi to dovolili, zvlášť v posledních dnech. Nikdy jsem si plně neuvědomil, že tahle nemoc je plíživý zabiják, kterému je jedno, jak moc je člověk dobrý či zlý, jestli je malý nebo velký, silný nebo slabý. Z mého brášky mohl být mírotvůrce, spisovatel, malíř, učitel,... mohl být čím.oli chtěl, ale...
Když doktoři naposledy zavrtěli hlavou, nevěřil jsem jim. Křičel jsem na ně, neartikulovaně jsem řval, ať mi ho neberou, že to dělají naschvál, že bráška bojuje a že prostě není možné, aby prohrál' Z té doby si moc nepamatuju, jen to malé bílé tělíčko ověnčené zlověstnými dráty. Sedával jsem u něj a četl mu foglarovské příběhy, které tak miloval, ale čím víc jsem hysterčil, tím méně reagoval. Měl jsem pocit, že jsem jediný, kdo ho chce zachránit, že všichni okolo mě ho prostě nechávají umřít. A opět jsem na ně řval jako smyslů zbavený.
Pak mě jednoho dne probudil tichý zpěv v mě neznámé řeči (dnes vím, že to byla maďarština), který se vznášel tichým nemocničním pokojem. Seděl jsem na židli v rohu, která byla bílá jako všechno okolo, a rozespalýma očima, červenýma od věčného strachu, jsem se zmateně rozhlížel. Kolem postele bylo rušno. Doktoři, sestry, plačící rodiče. A ještě jedna postava, jíž jsem zde nikdy předtím neviděl. Všimla si, že na ní tázavě hledím, usmála se na mne svými bezzubými ústy a dala si na ně prst jako znamení mého mlčení. Všechno se odehráválo jako ve snu, neslyšel jsem nic krom tvé tklivé melodie, před sebou pořád ten samý obraz, který můj mozek nedokázal zpracovat. Ten neznámý člověk s naprosto bílým obličejem bez očí, zahalený do černého roucha, položil ruku na bráškovo čelo, jako by ho chtěl chlácholit. Ale bylo v tom něco zlověstného, něco, co mě děsilo. Pak tu najednou stál bráška v pyžámku, cizinec ho vedl za ruku a odváděl pryč. Křičel jsem, ale z mého hrdla nevycházel žádný zvuk. A bráška odešel navždy.
Stalo se to v neděli. Byla chmurná, nebe pokrýval šedý opar z mraků a na zem neustále padaly další a další kapky deště. Jako by i ta příroda tušila to, čemu jsem odmítal rozumět.
Nevnímal jsem, co mi říkali, nevnímal jsem, co jsem říkal já. Všechno bylo ode mě moc vzdálené. Vím, že jsem pak stál u čerstvě vykopaného hrobu a bez dechu sledoval bílou rakev sjíždějící do prázdnoty. A vedle stál on, obličej zakrytý kápí, poslední soudce v neustálém koloběhu přírody.
Nevím, jak to vnímali moji rodiče. Z té doby si doopravdy nevzpomínám na moc věcí. Byl jsem často pod sedativy. Bylo mi 14 let, ale během několika hodin jsem zestárl o několik staletí.
Ta podivná postava mě pronásledovala ve snech, její beztvará tvář mě děsila, bál jsem se jí a zároveň ji strašlivě nenáviděl, byl to zabiják všech zabijáků. Něco mi říkala, ale já jí nerozuměl, nechtěl jsem jí rozumět. Zacpával jsem si uši, po tvářích mi stékaly tisíceré slzy. Dočista jsem se zbláznil a nakonec našim nezbylo nic jiného než mě svěřit do rukou někomu, kdo by mi "pomohl". Ten "někdo" byl obyčejný blázinec, kde jsem dostával další uklidňující injekce. Ale obraz toho, jenž mi odtáhl brášku do zapomnění, jsem z hlavy nikdy nevymazal.
Postupem času jsem si na jeho přítomnost zvykl. Přicházel s východem slunce a odcházel s jeho západem. Úplně rozprášil mé rozdělení světa. Všechno světlé jsem začal nenávidět a považovat za špatné. Celá moje duše byla rozervaná, rozpáraná a nešla ničím zašít.
A pak prostě zmizel. Jednoho dne se cizinec neobjevil. A když jsem to řekl svému doktorovi, zaradoval se. Moje propuštění na sebe nenechalo dlouho čekat.
Stal se ze mne normální člověk. Doděla jsem čkolu, začal chodit do práce, našel si přítelkyni, jíž jsem zlomil srdce a ona ho na oplátku přelomila mně. Aspoň se to tak mohlo zdát, kdybych ovšem srdce už dávno neměl roztříštěné na tisíc kousků. Občas jsem nastražil uši, když jsem zaslechl povědomou hudbu, jako tenkrát, ale vždycky jsem jen zavrtěl hlavou ss tím, že mě jen mámí sluch. A tímto způsobem jsem žil až do svých třiceti let.
Potom umřeli i mí rodiče a já je jel do svého rodného města pohřbít. Po bráškově smrti se naše rodinné soužití rozpadlo, už více jak 10 let jsem je neviděl. Možná jsem toho měl litovat, když jsem pak stál u hrobky svého rodu. Možná jsem měl plakat. Možná jsem měl truchlit. Ale mě přitahovala jen fotka toho malého dítěte, které zemřelo, aniž by poznalo svět.
V té chvíli jsem si vzpomněl, že jsem psával. Ano, psával jsem dopisy adresované někomu, o kom jsem si myslel, že je nesmrtelný. Ty dopisy jsem házel dolů malou škvírou pod náhrobním kamenem, kudy se tam dostávali i mravenci a brouci. Papír už jistě dávno provlh, shnil, rozpadl se. A z mých slov se stala jen další mrtvolná připomínka lidské existence.
Na hřbitově jsem nepobyl dlouho. Co bych tam taky dělal? Bylo to místo pro mrtvé a mrtví, jak známo, nemohou už vůbec nic. A tak jsem odešel na jediné místo, kde jsem se cítil šťastný. Do knihovny.
A jak jsem stoupal po schodišti městského úřadu ke dveřím s nápisem (tím líbezným, který se tak krásně převloval na jazyku), bylo to jako vrátit se do minulosti. Ale knihovna tu už dávno nebyla. Tedy byla, ale už do ní nikdo nechodil, knihy se nepůjčovaly několik let, všude se jen válel prach. Ani zamknout se ji už nikdo neobtěžoval. Knihovnice tu nebyla, možná také zemřela, možná se odstěhovala, možná ji také zasypal věčný prach. Pohovka zmizela. Sedl jsem si na zem do tureckého sedu a nechal se unášet směrem do minulosti. Bylo mi zase dvanáct let. Bráška tu seděl a s otevřenou pusou opět naslouchal nějakému příběhu. Pak přišla knihovnice a nabídla nám kakao a domácí koláč, po kterém jsme se mohli utlouct. Najednou tu byli všichni čtenáři, kteří sem chodili zapomenout na všední shon. Stará babička o holi, které jsme nosili knihy, statný čtyřicátník s brýlemi, který nás vtáhl do světa Eduarda Štorcha a Karla Maye. A mnoho a mnoho dalších, na něž si ani moc nevzpomínám. Byl jsem zase šťastný, bráška se usmíval, několik předních zubů mu chybělo. Byl také šťastný.
Najednou se v jeho tváři mihl stín, sešklebil rty v ponurou masku, vše se opět zalilo bílým štiplavým světlem, pavučiny znovu vystouply na povrch. "Mám strach, bráško. Strašně moc to bolí. Někdo mě chce odtáhnout pryč. Nedovol mu to, prosím," říkal plačtivě bráška, místo úsměvných úst na mě z jeho tváře hleděla rozšklebená jizva. V mém mozku se opět všechno zastavilo a já ani nevěděl, jestli něco říkám nebo dělám. Teď jsem vzpomněl, že to byla poslední slova, která mi bráška kdy řekl.
A tu stál on, ta nenáviděná bytost, která na tolik let zmizela, aby se mohla navrátit v celé své síle. Opět držela brášku za ruku, ten se na mě usmíval, bílé světlo zalévalo jeho malou hlavičku.
"Teď už mi je dobře, nemusíš se o mě bát," změlo mi v uších. Nevěděl jsem, jestli mi to říká opravdu on nebo si jen přeju, aby mi to říkal.
"Promiň, že jsem tě nezachránil, bráško," zašeptal jsem. Pak vše potemnělo.
Probudil jsem se po dlouhém snu, v němž jsem pochopil úplně vše. Vybavil se mi klučina, s nímž jsem se skamarádil na psychiatrii. Bylo mu patnáct a pokusil se o sebevraždu. Chtěl se oběsit, ale včas ho našli. Neminul snad den, kdy by nepomýšlel na nový způsob, jak zprovodit sám sebe ze světa. A vyprávěl mi o lidech, které znal a kterým se to povedlo. Vyprávěl mi o písni, jež je k tomu všechny přivedla. "Ukázala jim cestu," říkal mi. "A oni se jí vydali. Pak se objevil On a odvedl je pryč. Ta píseň je všechny zabil. A pomalu zabíjí i mě."
Moc jsem ho nevnímal, protože myšlenky na smrt mě děsily. Vždyť Smrt mi vzala jediného člověka v mém životě, kterého jsem měl kdy rád!
Teprve teď jsem pochopil, že ty lidi nezabila píseň, ale že se zabili jen oni sami. Ta píseň jim jen napomohls v nejhorších chvílích. Pochopil jsem, že cizinec, kterého jsem se tolik bál, jen pomáhá nemocným duším vyrovnat se s bolestí. Můj bráška trpěl. A volal o pomoc. Neslyšel jsem ho, slyšel ho jen on. A osvobodil ho. A teď nabízel svobodu i mně.

Stále sedím v knihovně. Píši do starého svazkového katalogu, na poslední prázdné stránky. Natahuje ke mě uku a já už teď vím, že ji přijmu. Prostorem se line melodie, určená jen mně, ta samá, kterou jsem tehdy slyšet u nemocničního lůžka. Kolem bytosti s bílou tváří se objevily další dvě. Znal jsem jejich tváře. A znal jsem i tu píseň.
Vím, že už je čas. Omlouvám se za tak dlouhý "dopis na rozloučenou", pokud tomu tak chcete říkat. Vlastně se nemám s kým sloučit. Snad jen se světem, který jsem nikdy docela nepochopil.
Dnes je neděle. Venku skučí vítr. Padá déšť a kroupy. Příroda ví, co se děje. Budete jí více naslouchat, viďte?
Vím, že už mě bílé kytičky neprobudí a že temný kočár žalu mne unesl až moc daleko, aby mě andělé mohli vrátit. Ale nesmutněte nade mnou, odcházím s úsměvem na tváři. Na druhý břeh, do pekla, očistce, nebe... zkrátka tam, kam se po skonu z vlastního rozhodnutí ukládají všechny duše. Pozvedněte číše, chci si s vámi naposledy přiťuknout - "Brzy se opět shledáme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama